Státy

Evropská unie

obrazek

Evropská unie

FOTO: Profimedia.cz

4.2.2010 15:11 Evropská unie je ekonomické a politické uskupení 28 států Evropy čítající 511 miliónů lidí. Původním cílem partnerství evropských zemí po druhé světové válce bylo propojení ekonomik za účelem zabránění vzniku další války v Evropě. Společenství se postupně hlouběji integrovalo i politicky a rozšiřovalo se o další státy.

Prvním uskupením evropské integrace bylo Evropské společenství uhlí a oceli z roku 1950 se šesti zakládajícími zeměmi: Belgie, Francie , Itálie , Lucembursko, Německo a Nizozemsko . K poslednímu rozšíření došlo v roce 2013 připojením Chorvatska .

Evropská unie je v současnosti největším politicko-ekonomickým uskupením světa, zároveň je označována za „nejzelenější“ organizaci na světě, tedy organizaci nejvíce se starající o ekologii.

Permanentním dilematem, které politici i občané EU řeší, je míra politické integrace a to, jak má EU vystupovat navenek. Eurooptimisté chtějí mít z Unie federaci s vedením vystupujícím jednotně. Euroskeptici jsou proti politickému spojování a chtěli by pouze ekonomické společenství volného trhu.

Historii EU je tedy nutno vidět v optice souboje těchto dvou vlivů. Každá nová integrace stvrzená novou společnou smlouvou je tedy určitým kompromisem, který ale Unii vždy posunuje k hlubší spolupráci mezi členskými státy.

Působnost EU

Až do přijetí Lisabonské smlouvy se působnost EU dělila do tří oblastí politiky, tzv. pilířů. Do prvního pilíře patřila například společná zemědělská politika, měnová unie, celní unie a společný trh. Dále také Schengenský prostor nebo společná politika ekologie či vzdělání.

Do druhého pilíře patřila společná zahraniční a bezpečnostní politika, která má mezivládní charakter, to znamená, že státy zde mají právo veta a rozhodují čelní představitelé jednotlivých zemí. Třetí pilíř pak obsahoval policejní a justiční spolupráci.

Lisabonská smlouva měla za cíl zásadně zjednodušit strukturu Evropské unie . Od jejího přijetí EU funguje podle pravidel prvního pilíře a má jednotnou právní subjektivitu. Došlo tak k posílení institucí Evropské komise i Soudního dvora, které mohou jednat i v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní spolupráce a justiční a policejní spolupráce.

Působnost se v současnosti dělí podle míry pravomocí, které EU v daných oblastech má, na výlučné, sdílené a podpůrné, či doplňkové.

Výlučná pravomoc značí, že v dané oblasti může přijímat opatření jen EU . Jedná se o celní unii, pravidla hospodářské soutěže nezbytná pro fungování vnitřního trhu, měnovou unii, zachování biologických mořských zdrojů a společnou obchodní politiku.

V případě sdílených pravomocí se jedná o oblasti, ve kterých státy smějí jednat pouze tehdy, když tak nečiní EU . Jde například o oblast vnitřního trhu, sociální politiky, dopravy, energetiky a transevropských sítí, či hospodářské, sociální a územní soudržnosti.

Poslední skupinou jsou podpůrné, koordinační a doplňkové pravomoci, ve kterých EU nesmí přijímat právně závazné akty. Jedná se například o průmysl, cestovní ruch, kulturu, všeobecné vzdělávání, správní spolupráce, či civilní ochrana.

Instituce EU

Rada EU je spolu s Evropským parlamentem hlavním rozhodovacím orgánem Unie a reprezentuje zájmy jednotlivých členských států. Přestože mnohé pravomoci v minulosti delegovala na Komisi, zůstává nejvlivnějším orgánem EU . Významné pravomoci má v oblastech spravedlnosti, rozpočtu , daňové politiky. V těchto má výlučnou zákonodárnou moc, v ostatních oblastech může rozhodovat pouze na základě návrhu Komise.

Radu tvoří ministři vlád jednotlivých států, kteří se schází podle potřeby. Důležitým poradním orgánem pro Radu ministrů je COREPER (Výbor stálých zástupců).

Rada rozhoduje buď jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Jednomyslnost je požadována v citlivých oblastech, jako je zahraniční politika, či daňová politika. Prostou většinou se hlasuje pouze o procedurálních a administrativních otázkách. O většině otázek se rozhoduje kvalifikovanou většinou, která činní 55 procent zemí (při 28 zemí je to 16), které dohromady počtem obyvatel reprezentují alespoň 65 procent obyvatel EU .

Každý půlrok předsedá Radě jiná země EU , ČR ji vedla od ledna 2009. Hlavní úkoly předsedající země je organizovat setkání Rady a reprezentovat EU navenek.

Evropská komise je výkonným orgánem EU a hájí zájmy Evropské unie jako celku, komisaři tedy nemají přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Jelikož EU nemá svoji vlastní vládu , je to právě Komise, která určuje agendu unijní politiky a navrhuje oblasti, kterými se má EU zabývat.

Budova Evropské komise v Bruselu

FOTO: Karel Barták , ČTK

Komise je jediným orgánem Unie, který předkládá návrhy právních předpisů k přijetí Evropskému parlamentu a Radě EU . Je složena z 28 komisařů, každý z jednoho členského státu EU . V jejím čele stojí předseda komise, který je vybírán Evropskou radou na základě výsledku voleb do Evropského parlamentu . Parlament pak musí vyslovit novému komisaři důvěru. V současnosti je předsedou Jean-Claude Junker. Komisaře si na návrh jednotlivých zemí vybírá sám, výběr však musí schválit Rada EU .

Komise také vypracovává návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. Má významné pravomoci při přijímání nových členů do Unie a zajišťuje kontakty s nečlenskými státy EU .

Předseda Evropské komise Jean Claude Juncker

FOTO: Reuters

Evropská komise rozhoduje prostou většinou. Sídlí v Bruselu .

Evropský parlament (EP) vykonává hlavně legislativní funkci. Parlament schvaluje předpisy, jejichž návrhy předkládá Evropská komise, dále rozhoduje o mezinárodních dohodách, o vstupu nových členů a kontroluje pracovní program Komise. Pravomoci parlamentu narostly díky Lisabonské smlouvě .

Evropský parlament také dohlíží na ostatní orgány EU , volí předsedu komise a schvaluje složení komise. Může taky Komisi vyslovit nedůvěru. S Evropskou centrální bankou projednává měnovou politiku.

FOTO: Jaroslav Soukup, Novinky

Má také značné pravomoci v oblasti rozpočtu EU . Spolu s Radou EU sestavuje roční rozpočet a schvaluje dlouhodobý rozpočet Evropské unie .

Na základě Lisabonské smlouvy nesmí počet poslanců převýšit 751 (750 plus předseda). Zároveň počet posalnců z jedné země se může pohybovat jen v rozmezí od 6 do 96. V současnosti tak má EP 751 poslanců. Evropští poslanci jsou od roku 1979 voleni obyvateli členských zemí na pět let.

Předseda Evropského parlamentu Antonio Tajani

FOTO: Christian Hartmann , Reuters

Poslanci se sdružují do klubů na základě politické příslušnosti, tedy ne podle národností. Sídlem EP je Štrasburk, ale zasedá také v Bruselu a Lucemburku. Usnáší se prostou většinou.

Předsedou EP je od ledna 2017 Antonio Tajani.

Evropská rada (pozor na záměnu s Radou Evropské unie , popř. Radou Evropy) se do přijetí Lisabonské smlouvy scházela přibližně třikrát do roka. Od roku 2009 je jedním z oficiálních orgánů EU , který se schází nejméně čtyřikrát ročně, a skládá se primárně z hlav států a předsedů vlád členských států EU . Členem je i předseda Evropské komise a vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.

Rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada rozhoduje na základě konsensu, v některých případech je třeba jednomyslnost, nebo kvalifikovaná většina. Hlasovací práva mají jen hlavy států a předsedové vlád .

Evropská rada má pravomoc požádat Evropskou komisi, aby k řešení určitého problému vypracovala legislativní návrh.

Soudní dvůr Evropské unie dbá nad dodržováním evropského práva a je významným kontrolním orgánem EU .

Má nezastupitelnou roli při vykládání a provádění zakládajících evropských smluv. Svými rozhodnutími v šedesátých letech zakotvila princip nadřazenosti evropského práva proti vnitrostátním předpisům členských států a princip přímého účinku evropského práva, které urychlily hlubší integraci členských zemí.

Soudní dvůr EU má sídlo v Lucemburku.

Účetní dvůr má za úkol kontrolovat, zda finanční prostředky Unie jsou vynakládány podle správných zásad na správné účely, sídlí též v Lucemburku.

Evropská investiční banka poskytuje veřejným i soukromým subjektům dlouhodobé půjčky na kapitálové investice. Sídlí v Lucemburku, pobočky má v Athénách, Lisabonu , Londýně , Madridu a Římě.

Evropský investiční fond pomáhá s rozšiřováním transevropských infrastruktur a poskytuje záruky na půjčky malým a středním podnikům. Sídlí v Lucemburku.

Evropský ombudsman se zabývá stížnostmi na činnosti orgánů a institucí EU . Sídlí ve Štrasburku.

Evropská centrální banka řídí Evropskou měnovou unii. Sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem.

Historie evropské integrace

Historické kořeny Evropské unie vedou do druhé světové války. Krátce po válce se Evropa rozděluje na Východ a Západ a začíná studená válka, která potrvá 40 let. Národy západní Evropy zakládají v roce 1949 Radu Evropy. To je první krok ke vzájemné spolupráci, avšak šest zemí chce jít dále.

9. květen 1950 - francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman představuje plán hlubší spolupráce. Později se 9. květen slaví jako 'Den Evropy'.

Jean Monnet (1888-1979) - jeden ze zakladatelů evropské integrace
Francouzský ekonomický poradce a politik Jean Monnet zasvětil svůj život úsilí o evropskou integraci. Právě on inspiroval vyhlášení „Schumanova plánu“, který předpokládal sloučení západoevropského těžkého průmyslu.
Jakožto přední poradce francouzské vlády byl hlavním inspirátorem slavné „Schumanovy deklarace“ z 9. května 1950, která vedla k vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli a je považována za okamžik zrodu Evropské unie . V letech 1952-55 byl prvním předsedou výkonného orgánu tohoto společenství.
Monnetův vliv se však neomezoval na hospodářskou sféru. „Nesjednocujeme státy, nýbrž lidi ,“ zní jeho slavný a často citovaný výrok. Dnešní programy EU v oblasti kulturních a vzdělávacích výměn sledují tuto tradici.

Jean Monnet

FOTO: Profimedia.cz

Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO)

Jean Monnet, tehdy jako vrcholný představitel francouzského komisariátu pro plán, přišel s nápadem, že by o uhelném průmyslu nerozhodovaly národní státy (vítězné mocnosti by také neměly mít větší pravomoci než poražené Německo ); o průmyslu měla rozhodovat nová nadnárodní instituce.

Tato myšlenka byla realizována v tzv. Pařížské smlouvě v roce 1951 a vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO).

Bylo to poprvé, kdy se sektor tradičně v rukách národních států dostal do kompetence nadnárodní instituce. Během několika let se měl vytvořit společný trh pro uhlí a ocel.

Robert Schuman (1886-1963) - zakladatel evropské integrace
Politik a právník Robert Schuman, francouzský ministr zahraničí v letech 1948 až 1952, je považován za jednoho z otců evropské jednoty.
Pocházel z francouzsko-německého pohraničního regionu Alsasko-Lotrinsko a i přes své zkušenosti z nacistického Německa – nebo možná právě kvůli nim – dospěl k názoru, že pouze trvalé usmíření s Německem může být základem pro sjednocení Evropy. V roce 1940 byl deportován do Německa , avšak o dva roky později uprchl a přidal se k francouzskému odboji. Když se však po válce stal ministrem zahraničí, neprojevoval žádnou zášť.
Spolu s Jeanem Monnetem vypracoval slavný Schumanův plán, který představil veřejnosti 9. května 1950. Tento den je dnes považován za okamžik zrodu Evropské unie . V plánu Schuman navrhl společnou kontrolu nad produkcí uhlí a oceli, které představují nejdůležitější suroviny pro zbrojní průmysl. Základní myšlenkou bylo, že pokud nebude produkce uhlí a oceli kontrolována jednotlivými státy, nebudou tyto státy schopny vést válku.
Schuman o plánu informoval německého kancléře Adenauera. Ten ihned rozpoznal příležitost pro mír v Evropě a souhlasil. Krátce poté reagovaly vlády Itálie , Belgie, Lucemburska a Nizozemska . V dubnu roku 1951 podepsalo uvedených šest států v Paříži smlouvu o založení Evropského společenství uhlí a oceli. Evropská integrace tak začala jako mírová iniciativa.
Schuman rovněž podporoval vytvoření společné evropské obranné politiky a v letech 1958-60 zastával funkci předsedy Evropského parlamentu.

Robert Schuman

FOTO: fotobanka Profimedia

EHS a Euroatom

V roce 1957 byly podepsány takzvané Římské smlouvy (s platností od roku 1958) zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). EHS mělo za úkol vytvoření společného trhu a Euratom spolupráci na poli mírového využití jaderné energie. Organizační struktura obou společenství byla založena na stejném principu jako ESUO, měla tedy Komisi s výkonnými pravomocemi, Radu ministrů jako legislativní orgán, Parlamentní shromáždění a Soudní dvůr.

Premiér Jan Fischer a prezident Evropské unie Herman van Rompuy

FOTO: Jan Handrejch, Právo

V roce 1967 vstoupila v platnost smlouva o spojení orgánů EHS, Euratomu a ESUO (tzv. Slučovací smlouva), jejich právní subjektivita však nebyla dotčena. Od té doby se tyto tři smlouvy začaly souhrnně nazývat Smlouvy o evropských společenstvích.

V roce 1968 byla na základě dohody o EHS vytvořena celní unie, tj. odstranění vnitřních cel a zavedení stejného celního tarifu vůči nečlenským zemím, jako mezistupeň ke společnému trhu. Liberalizace obchodu se zemědělskými produkty však postupovala pomaleji.

Počátkem sedmdesátých let přišla mimo jiné měnová krize v podobě rozpadu Brettonwoodského měnového systému. Pro západoevropské státy to znamenalo zrušení navázání jejich měn na americký dolar a přechod na floating (režim volných měnových kurzů ).

V roce 1979 se evropské státy rozhodly zamezit možným velkým fluktuacím v měnových kurzech zavedením Evropského měnového systému (EMS), čímž se zavázaly udržovat své měnové kurzy ve stabilních poměrech. Zavedla se také košová měnová jednotka ECU (European currency unit) sloužící ke zúčtování mezinárodních měnových operací.

Šéfka diplomatické služby EU Federica Mogheriniová

FOTO: Ints Kalnins, Reuters

Jednotný evropský akt (JEA)

Zasedání Evropské rady v Lucemburku vyústila v podepsání Jednotného evropského aktu (JEA), který vstoupil v platnost v roce 1987. JEA představoval do té doby nejvýznamnější zásah do Římských smluv. Jeho hlavním cílem bylo dokončení jednotného vnitřního trhu do roku 1992 a identifikoval překážky, které ještě zbývaly k jeho dovršení:

Vznik Evropské unie

V roce 1992 je v Maastrichtu podepsána Smlouva o Evropské unii . Stanoví jasná pravidla pro budoucí jednotnou měnu i pro zahraniční a bezpečnostní politiku a užší spolupráci v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí. Název "Evropské společenství" je nyní podle smlouvy oficiálně nahrazeno názvem "Evropská unie".

V průběhu devadesátých let byly uzavřeny některé smlouvy dodnes významně ovlivňující fungování EU :

Amsterdamská smlouva přesunula spolupráci v oblasti imigrační politiky, azylové politiky a ochrany menšin, definovala základní práva občanů EU a základní principy společné zahraniční politiky. Schengenské dohody se staly součástí právního systému EU .

Smlouva z Nice měla připravit evropské instituce, aby byly i po plánovaném rozšíření akceschopné. Omezila tedy národní veto a přerozdělila počet hlasů v Radě ministrů tak, aby odpovídal počtu obyvatel jednotlivých států.

Eurokomisařka pro spravedlnost, spotřebitele a rovnost žen a mužů Věra Jourová

FOTO: Petr Horník , Právo

Eurozóna

V lednu 1999 se 11 zemí Evropské unie (státy Beneluxu, Finsko, Francie , Irsko , Itálie , Německo , Portugalsko, Rakousko , Španělsko ) dohodlo, že zavedou společnou měnu euro a přestanou používat své národní měny. Řecko vstoupilo do Eurozóny o dva roky později, v roce 2001.

Od 1. ledna 2002 vešly euromince a eurobankovky do oběhu. O pět let později, od 1. ledna 2007 je též členem eurozóny i Slovinsko. Od 1. ledna 2009 také Slovensko . Mezi lety 2011 až 2015 postupně přijaly euro pobaltské republiky Estonsko, Lotyšsko a Litva. Členem eurozóny je tak v současnosti 19 zemí EU .

Dohodu o používání eura mají i malé státy Monako, San Marino, Vatikán a Andorra, které nejsou členy EU . Jednostraně, bez dohody s EU , euro na svém území využívají Kosovo a Černá hora . Nemají však pravomoc razit vlastní euromince.

Rozšiřování ES a EU:
Dánsko, Irsko , Spojené království – 1973
Řecko – 1981
Španělsko , Portugalsko – 1986
Finsko, Rakousko , Švédsko - 1995
Česká republika, Slovensko , Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko , Maďarsko , Kypr, Slovinsko, Malta - 2004
Bulharsko a Rumunsko - 2007
Chorvatsko - 2013

Po summitu v Helsinkách v roce 1999 byl Turecku přiznán oficiální status kandidátské země EU . V roce 2005 se kandidátskou zemí stala Makedonie a v roce 2014 Albánie. O členství vyjednávají s EU i ostatní státy Balkánu.

Německo se sjednocením zvětšilo o bývalé Východní Německo v roce 1990.

Jedinou zemí, která opustila ES, bylo Grónsko: po získání autonomie na Dánsku v roce 1979 se rozhodlo na základě referenda opustit ES v roce 1985.

Lisabonská smlouva

V prosinci 2007 byla podepsána Lisabonská smlouva , která je zásadním dokumentem novodobé unie, který reformuje její instituce. 3. listopadu 2009 byla ratifikována. Posledním státníkem, který smlouvu po dlouhém otálení podepsal, byl český prezident Václav Klaus .

Ten Lisabonskou smlouvu kritizuje, jelikož podle něj ubírá pravomoci členským zemím a naopak deleguje rozhodování do Bruselu . Navíc podle něj snižuje váhu malých zemí. Před podpisem si Klaus vymohl speciální výjimku pro Českou republiku, týkající se nemožnosti navracení majetku odsunutých sudetských Němců.

Podle Lisabonské smlouvy při hlasování v Radě platí tzv. systém dvojí většiny. Pro přijetí rozhodnutí se tak musí vyslovit 55 procent členských států, kteří tvoří současně 65 procent obyvatel EU . Podle kritiků tak mohou čtyři velké země ( Německo , Francie , Itálie a Velká Británie ) zablokovat rozhodnutí Rady. Naopak jim bude stačit podpora jedenácti libovolně malých států, aby bylo přijato rozhodnutí.

Od roku 2014 měl dle smlouvy klesnout počet členů Evropské komise na dvě třetiny počtu členských států (dnes má každý stát „svého“ komisaře) a státy se měly střídat v právu navrhovat komisaře rovnoprávně střídat. Nicméně smlouva také umožňuje Evropské radě stanovit vlastní počet komisařů. Ta se rozhodla nadále držet počet odpovídající počtu členských států.

V Irsku se konala dvě referenda. V prvním referendu nebyla Lisabonská smlouva schválena. Druhé referendum v Irsku proběhlo 3. října 2009. Ve výsledku hlasovalo 67,1 procent Irů pro, proti bylo 32,9 procent hlasů.

Polský prezident Lech Kaczyński , který si původně vymínil, že smlouvu podepíše až po irském referendu, ji podepsal krátce poté, 10. října 2009.

Nové funkce: prezident a ministr zahraničí

Lisabonská smlouva stanovila vytvoření dvou zásadních postů v EU . Nejvyššímu představiteli EU byli zvoleni Herman van Rompuy coby předsedy Evropské rady (nepřesně také označován jako prezident EU ) a Catherine Ashtonová coby ministryně zahraničí (oficiálně Vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku).

Belgičan Rompuy byl prvním stálým předsedou Evropské rady, tedy prezidentem EU , od 1. prosince 2009. Na konci roku 2014 jej nahradil bývalý polský ministerský předseda Donald Tusk .

Britka Ashtonová byla zvolena historicky první vysokou představitelkou EU pro zahraniční a bezpečnostní politik, tedy neoficiálně ministryní zahraničních věcí. Ve funkci začala 1. prosince 2009, kdy vstoupila v platnost Lisabonská smlouva . V listopadu 2014 jej na pozici nahradila Frederica Mogheriniová . Vysoký komisař je automaticky také jedním z místopředsedů Evropské komise.

Předseda Evropské rady Herman Van Rompuy a šéfka Evropské služby vnější akce Catherine Ashtonová. Jejich úřady zřídila Lisabonská smlouva .

FOTO: Yves Herman, Reuters

V roce 2012 získala Evropská unie Nobelovu za mír za „více než šest desetiletí věnovaných šíření míru a usmíření, demokracie a lidských práv v Evropě”.

Článek 50 Lisabonské smlouvy

Lisabonská smlouva také zavedla do zakládajících smluv článek 50 , který umožňuje kterémukoliv členskému státu požádat o vystoupení z Evropské unie . Stát žádost podává Evropské radě, která pak rozhodne o procesu vystoupení.

Od podání žádostí běží dvouletá lhůta, během které se má vyjednat dohoda o vystoupení. Po uplynutí této lhůty automaticky přestávají platit Evropské smlouvy pro vystupující stát a ten tak defacto přestává být členem EU . Evropská rada může tuto lhůtu prodloužit jednomyslným hlasováním.

Článek 50 byl spíše brán jako formalita, při přijímání se nečekalo, že by kdy k jejímu naplnění došlo. O to větší překvapení bylo, že k aktivaci tohoto článku došlo jen několik let po přijetí Lisabonské smlouvy , když Velká Británie po výsledku hlasování referenda o vystoupení z EU zažádala o aktivaci článku k březnu 2017. Do března 2019 ji tak běží lhůta k tomu, aby vyjednala dohodu o vystoupení.

Velká Británie bude prvním státem vystupujícím z Evropské unie , i když ne prvním územím, které tak učinilo. V 80. letech však evropská společenství fungovala jen na základě mezinárodních smluv. Grónsku, které se po získaní autonomie nad Dánskem v referendu rozhodlo vystoupit z EU , stačilo jen tyto smlouvy vypovědět.

Vladimír Michna, Novinky

nahoru

Státy:

obrazek

Egypt

obrazek

Japonsko

obrazek

Írán



Stalo se Domácí Vaše zprávy Zahraniční Krimi Kultura Sport Ekonomika Finance Žena Koktejl Komentáře Internet a PC AutoMoto Muži Věda a školy Bydlení Cestování Počasí Téma Speciály Horoskop TV program



Stalo se Domácí Vaše zprávy Zahraniční Krimi Kultura Sport Ekonomika Finance Žena Koktejl Komentáře Internet a PC AutoMoto Muži Věda a školy Bydlení Cestování Počasí Téma Speciály Horoskop TV program

ZpětHlavní strana
Podmínky užití služby
Ochrana údajů