Kultura

Fejeton Aleny Zemančíkové: Třesoucí se ruce

12.2.2013 11:00 Nevím, co přesně způsobuje třas rukou, jen vidím od samého počátku své paměti, jak se drobná kostnatá ruka mé matky třese, nesouc hrníček s kávou, až kafe s rozptýlenými zrníčky lógru přetéká na podšálek. Máma se zamlada a se smíchem bránila tomu rozlévání tak, že se levou rukou chytila za pravou, a tím chvění zastavila. Ve stáří se tenhle její chronický třas zhoršil do té míry, že když si své kafe zalévala z konvice horkou vodou, někdy se ani do hrníčku netrefila a lila vodu vedle. Nebyl to ale nedostatek síly nebo nějaká nervová choroba, měla to vždy, i v době největšího rozkvětu svých sil.

Já se vždy spolehlivě roztřesu rozhořčením, zlobou. Naposledy se mi to stalo, když jsme jeli autobusem známé a úspěšné žluté cestovní agentury do Budapešti a šofér mi na zastávce v Brně odmítl vyndat ze zavazadlového prostoru batoh, v němž jsem si zapomněla brýle. Byla to absurdní scéna, já jsem ho prosila, aby mi batoh vytáhl dřív, než začne nakládat zavazadla cestujících nastupujících v Brně, on mě ignoroval a házel na můj batoh další a další kufry. Žádala jsem ho s úsměvem nad vlastní zapomnětlivostí a on se, možná právě proto, že jsem byla tak slušná a defenzivní, choval jako nějaký totalitní milicionář. Když jsem se zeptala, proč je na mě tak hnusný, vztyčil proti mně ukazováček, ruka se mu ani nezachvěla, a pevným a přísným hlasem řekl: Važte slova, paní!

Podívala jsem se na svou ruku se zavazadlovým lístkem, který poletoval ve větru jak prvomájová třepetalka, a uvědomila jsem si, že, ač jsem v právu, tenhle boj je marný, a že si to šofér všechno dovoluje právě proto, že vidí, jak se třesu.

Co to je, tohle rozechvění, jímž nás naše nervová soustava zrazuje a klame? Lékařský slovník říká, že příčiny třesu leží hluboko v mozku, v té jeho části, která ovládá pohyby svalstva, a vzápětí nás upozorňuje, že neexistuje léčba, která by třas vyléčila. Aco je bez chvění, prý není pevné. Všechno uvnitř organismu je v neustálém pohybu, ale jak to, že se někdy ten vnitřní pohyb dostane na povrch v tak nevhodné a ponižující podobě, a proč je vlastně třes ponižující? Protože to chvění, bez kterého by nebylo ani tónu, je projevem bezmoci.

Má skvělá matka učinila ve svém životě mnohá riskantní rozhodnutí. Nikdo jsme na ní nepoznali, že by se k nim nějak těžce dobírala, od slova k činu byla u ní vždy krátká cesta. Dodnes se pamatuju, jak jsem bývala překvapená, když poté, co matka zdánlivě jen tak něco předložila k úvaze, už druhý den vyžadovala, aby se věc stala. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že její „měla bys“ znamená „udělej“. Její vnější jistota mě rozčilovala a nutila ke vzpouře. Její vnitřní nejistota se projevovala tím třesem rukou, který mé vzpoury mírnil.

Mám kamaráda-básníka, který je postižen tak těžkým třesem rukou, že už není schopen psát, nespojují se mu písmena, neudrží řádky, nejde to číst. A protože žije sám, nemá ani komu diktovat. Může si své myšlenky a verše nahrávat a nechat přepsat později, ale nechce. Prý ho ruší fakt, že někdy ani nedokáže zmáčknout červené tlačítko, v jedné takové chvíli bezmoci vyhodil diktafon oknem a bylo.

Kromě toho, že píše verše, je dobrým klavíristou a zpěvákem. Je zvláštní, že u klavíru třas ustane. Rovněž hlas, když začne zpívat, mu stále slouží, a také má pořád dobrou paměť. Zklidnění ale nenastane ani u psacího stroje, ani u počítače, tam se netrefí do žádného žádoucího písmena, zpod ruky se mu line dadaistický nesmysl, což ho zdeprimuje tak, že se mu třas jenom zhorší. K Vánocům dostal sešit v černobílých deskách, když mi ho ukazoval, řekl, že vypadá jako parte. Dovnitř začal psát s tím, že je jedno, jestli to po něm někdo někdy přečte, i tak to bude zpráva. Nejdříve názvy vydaných sbírek. Pak soupis večerů poezie za všechna ta léta. Pak poznámky jen tak. Pak báseň o matce. Báseň o mlze, krátkou. Báseň o městě, delší. Sešit se plní řádky, sestavenými z jakéhosi polotiskacího, polopsacího písma, jehož písmena se nespojují, a tudíž nepotřebují různé kličky a vratné tahy. Je to čitelné, překvapilo mě to a okouzlilo, stránky sešitu zvaného Parte se plní řádky, které by grafolog k psacímu písmu jejich autora z někdejších časů asi nepřiřadil, ale on si je vytvořil k tomu, aby dokázal psát básně, o nichž si myslí, že jsou jeho poslední.

Píše je písmem, kterým se nedávno začaly učit psát děti v první třídě, a vynalezl si ho sám.

Alena Zemančíková, SALON, Právo

nahoru

Kultura:

RECENZE: Jan Palach. Film, který si musí každý přebrat po svém

-

dnes 15:56 Natočit film o tak výrazné osobnosti, jakou byl Jan...

Tomáš Klus vydá na začátku září novou desku

-

dnes 14:14 Písničkář Tomáš Klus vydá již 7. září album Spolu....

Lamb, The Subways a The Asteroids Galaxy Tour lákají na Rock for Churchill

-

dnes 14:09 Konec srpna pravidelně patří festivalu Rock for...

Mauglí a kapitán Flint zrození štětcem Zdeňka Buriana

-

dnes 13:11 Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy ožilo dávno...

Na Hip Hop Kemp míří GZA, Hopsin, Chaozz i Kontrafakt

-

dnes 11:49 Festivalpark v Hradci Králové se ve druhé polovině...

Videoklipem roku je podle MTV Havana od Camily Cabello

-

dnes 11:11 Klipem roku se na předávání cen MTV v pondělí 20. srpna...



Stalo se Domácí Vaše zprávy Zahraniční Krimi Kultura Sport Ekonomika Finance Žena Koktejl Komentáře Internet a PC AutoMoto Muži Věda a školy Bydlení Cestování Počasí Téma Speciály Horoskop TV program

ZpětHlavní strana
Podmínky užití služby
Ochrana údajů